Informace o Gruzii

Oficiální název: Gruzie (gruzínsky Sakartvelo)

Hlavní město: Tbilisi

Rozloha: 69 700 km² (zhruba odpovídá rozloze Irska a téměř se blíží i rozloze České republiky, která má cca 79 tisíc km²)

Státní zřízení: republika, poslední řádně zvolená prezidentka je Salome Zurabishvili

Počet obyvatel: těžko říci :), bývalo to 4,5 mil., teď podle posledního sčítání 3,5 mil.

Patří Gruzie do Evropy nebo Asie? Na tuto klasickou otázku musím s politováním odpovědět, že z geografického hledisky je prakticky celá v Asii. Do  podzimu roku 2024 ale směřovala usilovně k Evropě, v níž viděla záruku bezpečí před všepohlcujícím Ruskem, vzdělání a pracovních příležitostí. Politická reprezentace ale po velmi netransparentních volbách 2024 otočila kormidlo a vývoj je dnes neblahý.

Další významná města: druhé největší město s letištěm je Kutaisi (192 tisíc, hlavní město Imeretie), přímořské středisko a hlavní město Adžárské autonomní republiky je Batumi (123 tisíc, hlavní město Adžárie). Další významnáměsta jdou např.  Rustavi (119 tisíc), Zugdidi (74 tisíc), Gori (54 tisíc), Poti (48 tisíc), Suchumi (39 tisíc, hlavní město Abcházie), Samtredia (30 tisíc), Chašuri (29 tisíc), Senaki (29 tisíc).

Gruzínské státní vlajce se říká vlajka pěti křížů, protože obsahuje jeden velký červený kříž a čtyři malé červené kříže v rozích vlajky, to vše na bílém podkladu. Červený kříž je symbolem svatého národního patrona Gruzie, svatého Jiří. Mezi lety 1990 a 2004 používala Gruzie zcela odlišnou vlajku, ta stávající se stala symbolem opozice pod vedením Michaila Saakašviliho proti tehdejšímu prezidentovi Eduardu Ševarnadzemu. Po nástupu Saakašviliho k moci ji oficiálně přijal parlament jako státní vlajku. Vlajka pěti křížů však byla používána už v časech středověkého gruzínského království (jednoduchý kříž sv. Jiří od 5. století, další čtyři kříže byly přidány pravděpodobně ve 14. století).

Hymna

Hymnou Gruzie je píseň Tavisupleba (Svoboda). Slova napsal Davit Maghradze, hudba pochází z oper gruzínského skladatele Zakarii Paliašviliho. Autorem úpravy do podoby státní hymny je Ioseb Kečakmadze. Tato hymna používána od r. 2004, kdy byl na novou hymnu vypsán konkurs. Opěvuje krásy rodné země a toho, čeho si i Gruzíni váží snad nade všě - svobody. 

Spolu s naší hymnou patří k jedněm z velmi mála na světě, které se kupodivu nezabývají přežitím národa a bojem za svobodu, ale krásami země.

Slova gruzínské hymny:

Jak obraz svatý je má vlast
a celý svět pak jeho rám.
Jasných hor a dolin kraj,
kde dlí i Stvořitel sám.
Naše svoboda tak nyní
zítřejší slávu opěvá.
Na nebe jitřenka vzchází
svit svůj mezi dvě moře rozlévá.
Je čas vzdát svobodě slávu!
Svobodě slávu je čas vzdát!

12 regionů (z toho dvě autonomní republiky): Abcházie, Megrelie a Horní Svanetie (Samegrelo-Zemo Svaneti), Gurie, Adžárie, Rača Lečchumi a Dolní Svanetie (Rača Lečchumi a Kvemo Svaneti), Imeretie, Samcche-Džavachetie, Vnitřní Kartli (Šida Kartli), Mccheta-Mtianetie, Dolní Kartli (Kvemo Kartli), Kachetie a hlavní město Tbilisi. Autonomii mají oficiálně Abcházie a Adžárie.

Separatistické regiony Abcházie (hlavní město Suchumi) a Jižní Osetie (oficiálně součást Vnitřního Kartli, hlavní město Cchinvali) jsou fakticky nezávislé, Jižní Osetii pomohlo ve válce v roce 2008 udržet nezávislost Rusko. Naproti tomu Adžárie (hlavní město Batumi) na západě země se separatistických snah vzdala a je pouze autonomní republikou. 

Gruzie je velmi hornatá země. Dominujícím prvkem krajiny jsou mohutná horská pásma Velký Kavkaz (na severu země a s několika vrcholy přesahujícími 5000 m n. m.) a Malý Kavkaz (na jihu země a s nejvyšším vrcholem přesahujícím 3000 m n. m.). Obě jsou ve středu země spojena pohořím Lichi, které tak už ve starověku rozdělilo Gruzii na historické regiony Kolchis (na západě) a Iberie (na východě). Západ je vlhčí a vyskytují se tam i deštné pralesy mírného pásu. Jedinou nížinou při pobřeží Černého moře je Kolchidská nížina, lesy téměř zmizely, byly nahraženy zemědělskou půdou. Východ je mnohem sušší a lesnatější.

Hory Velkého Kavkazu jsou domovem velkého množství ledovců. Hory Malého Kavkazu jsou na rozdíl od mohutnějšího severního „souseda“ převážně vulkanické, jsou oblastí častých zemětřesení, nachází se tu i jezera a termální prameny.

Na území separatistického regionu Abcházie leží Krubera, nejhlubší známá jeskyně světa (její dno leží +/- 2191 m pod úrovní vstupu do jeskyně).

Nejvyšší horou je Šchara (5068 m) – leží v regionu Svanetie na severní hranici s Ruskem, v centrální části Vysokého Kavkazu. Druhou nejvyšší horou je Džangi Tau (gruzínsky Džanga, 5051 m). Třetí je monumentální sopka viditelná i z Tbilisi, Kazbeg (5047 m).

Černé moře (0 m). Černomořské pobřeží je hezké, pláže jsou oblázkové i písčité, slavné jsou magnetitové písky u Ureki. Batumi je velké město se spoustou nočního života, velkých hotelů a dlouhých organizovaných pláží. Pobřeží mezi Batumi a Poti je příjemné, jsou zde často pinové lesy a spousta různých hotelů. Je třeba dost vybírat, kvalita bývá proměnlivá.

Nejvýznamnější řekou je Mtkvari (v ruštině Kura), která pramení v Turecku, v Gruzii protéká i hlavním městem Tbilisi a dále pokračuje do Ázerbájdžánu a Kaspického moře. Celkem měří 1364 km. Na západě země je hlavním tokem Rioni, která protéká městem Kutaisi a Kolchidskou nížinou do Černého moře. Aragvi (v Mtskhetě) a Alazani na východě v Kachetii jsou přítokem Mtkvari, Inguri protékající údolími Svanetie ústí do Černého moře.

Největší jsou vulkanická jezera v oblasti Javacheti na Malém Kavkaze, především Paravani a Tsalka. V Kolchidské nížině najdeme mělké reliktní jezero Paleostomi – původně sladkovodní jezero, které se změnilo v lagunu se slanou vodou.

Vzhledem k malé rozloze země je její klima mimořádně různorodé. Část země má subtropické podnebí s horkými léty a mírnými zimami, menší část téměř kontinentální podnebí. Ve vysokých nadmořských výškách Velkého Kavkazu na severu a Malého Kavkazu na jihu země je horské (alpínské) klima.

Nejteplejší je západní Kolchidská nížina přiléhající k Černému moři, od nějž proudí do Gruzie vlhký vzduch, na východě od Kaspického moře naopak suchý vzduch, takže množství srážek klesá od západu k východu. Na východě se nachází dokonce suché stepi a polopouště, na západě v Adžárii blízko černomořského pobřeží pak najdete i deštný les. Pohoří Velký Kavkaz na severu země brání průniku studeného kontinentálního vzduchu, pohoří Jižní Kavkaz naopak mírní vliv suchého horkého vzduchu od jihu.

Z 4,6 milionů v r. 2008 je dnes odhadovaný počet asi 3,5 mil (podobně velkou populaci má např. Norsko, Bosna a Hercegovina či Chorvatsko). Počet obyvatel setrvale klesá v důsledku nízké porodnosti a vysoké míry emigrace (hodně mužů i žen v produktivním věku je na práci v zahraničí).

Gruzíni (Gruzínci) 84 %, Azerové (Ázerbájdžánci), 6,5 %, Arméni 5,7 %, Osetínci (Oseti) 2 %, Rusové 1,5 %, dále tu žijí Kurdové, Ukrajinci, Židé, Bělorusové, Asyřané, Tataři a další. Gruzie je etnicky nejpestřejší zemí Zakavkazska.

Samotní Gruzínci jsou kavkazským národem, který se dělí do několika skupin. Ty se liší někdy jazykem (dialektem), jindy národní povahou nebo třeba náboženstvím (kromě samotných Gruzínců zvaných Kartvelové jsou to např. Svanové žijící v oblasti Svanetie, islám vyznávající Adžarové u Černého moře v Adžárii, Kachetové na východě v Kachetii, na západě země Megrelové čili Mingrelové, Lezginci, Chevsurové atd.). Gruzíni jsou potomky starověkého národa Proto-Kartvelů, kteří obývali jižní Kavkaz a severní Anatolii a Řekům byli známí jako Kolchiďané a Kavkazští Iberové. Velké komunity Gruzínů žijí kromě samotné Gruzie také v Rusku (podle odhadů až milion lidí – legálně i nelegálně), dále v Turecku, Íránu a v menším množství na Ukrajině, v USA a EU. Naopak do Gruzie přichází imigranti např. z Turecka a Číny.

Arméni se v Gruzii usadili jako uprchlíci z turecké Anatolie především v 19. století a před první světovou válkou a po ní. Nejvíc jich žije v Tbilisi (cca 200 tisíc) a potom v regionech Achalkalaki a Ninotsminda, kde tvoří většinu. S Gruzínci se většinou domlouvají v ruštině.

Rusové jsou rozptýleni po celé zemi, především ve městech. Většina z nich přišla v éře Sovětského svazu, menší část už v 19. století. V posledních letech jich část emigrovala do Ruska či na západ zejména v důsledku nepřátelství Ruska a Gruzie.

Azerové žijí na jihovýchodě země při hranicích s Ázerbájdžánem, převážně už od 17. století (doba perských válek). Většinou vyznávají šíitskou větev islámu.

Osetínci jsou jako indoevropský národ hovořící íránským jazykem velmi odlišnou komunitou. Většinou vyznávají pravoslavné křesťanství, menší část sunnitský islám a významné jsou i prvky pohanství v náboženském životě. Severní Osetie byla přičlěnena k Rusku již v 18. století, zatímco jižní byla od r. 1918 autonomní oblastí Gruzie. S tímnesouhlasili etničtí Osetinci. Napětí travlo i přes nadvládu SSSR a vyvrcholilo krátkou válkou v r. 2008, kdy se Jižní Osetie za zásadní pomoci ruské armády osamostatnila (v skutečnosti však je zcela závislá na Rusku). Rusko a několik dalších států uznává nezávislost země, Gruzie naopak zrušila i autonomii republiky a považuje ji za své území okupované Ruskem.

Abcházové jsou považováni za jeden z národů, který je na Kavkaze původní, takže i ve Stalinově době měla Abcházie status autonomní republiky (Jižní Osetie jen autonomního regionu). Po pádu Sovětského svazu vyhlásila Abcházie nezávislost na Gruzii a odešla odtud většina Gruzínů, ale i Rusů a Arménů, takže dnes Abcházové tvoří drtivou většinu populace, která je tvořena jak křesťany, tak sunnitskými muslimy.

Řekové žijí v regionu Kvemo-Kartli (Dolní Kartli) a také u Černého moře (tzv. Pontští Řekové), kam přišli po perzekuci z Turecka po roce 1829. Většina vyznává pravoslavné křesťanství, ale někteří konvertovali i k islámu. Značná část Řeků se vrátila do „mateřského Řecka“. Většina Řeků v Kvemo-Kartli přitom mluví turecky (Řekové od Černého moře zase starořeckým pontským dialektem).

Kurdové se zde usadili také v důsledku pronásledování v osmanském Turecku. Dnes žijí většinou v Tbilisi a Rustavi.

Židé mají v Gruzii svůj domov po celých 2 600 let (jedna z nejstarších komunit na světě) a za celou tu dobu tu prakticky nemuseli čelit žádné perzekuci. Přesto se jejich populace od 70. let výrazně ztenčila (především v důsledku emigrace do Izraele) z 80 tisíc na dnešních cca 13 tisíc osob. Více než polovina zdejší komunity žije v Tbilisi. I ti, kteří odešli, cítí ke Gruzii silné pouto a udržují si gruzínské zvyky a tradice.

Meschetinských Turků žije v Gruzii méně než tisíc. Tento národ byl v roce 1944 deportován do Střední Asie na příkaz Stalina, snahy o návrat se u gruzínské vlády nesetkávají s pochopením. Jejich etnicita je smíšená, turecko-gruzínská, původně obývali region Meschetie v západní Gruzii.

Většina obyvatel (84 %) vyznává pravoslavnou víru, jsou členy autokefální (nezávislé) Gruzínské pravoslavné církve. Ta patří k nejstarším církvím na světě, byla založena už v 1. století a ve 4. století bylo křesťanství vyhlášeno státním náboženství. Patron Gruzie (ale také Anglie) je svatý Jiří. Přestože je v Gruzii církev oddělená od státu a panuje svoboda vyznání, pravoslavná církev je významnou součástí gruzínské národní identity.

9,9 % populace se hlásí k islámu (Ázerbájdžánci k šíitské větvi, Abcházové, někteří etničtí Gruzíni, Adžarové a Meschetinští Turci k sunnitské větvi), 3,9 % k Arménské apoštolské církvi (nejstarší státní církev na světě), 0,8 % obyvatel jsou katolíci. Kurdové jsou většinou vyznavači nikoliv islámu, nýbrž náboženství zvaného jezídismus, které v sobě zahrnuje prvky mnoha jiných náboženství (pohanské tradice, mithraismus, islám, křesťanství, manicheismus, hinduismus…). Malá židovská komunita má synagogy v Tbilisi, Kutaisi a Batumi. V zemi praktikuje svou víru i cca 14 tisíc Svědků Jehovových, kteří jsou často vystaveni diskriminaci a dále ještě několik dalších protestantských církví a přítomná je i komunita báháistů.

Kavkaz je co do různorodosti místních jazyků takovou malou Asií, jazyků je zde skutečně požehnaně. Všechny tvoří skupinu kavkazských jazyků, která se zcela liší od jazyků indoevropských, turkických, semitských i dalších. Kavkazské jazyky se dělí na severozápadokavkazské (abchazština, adygejština aj.), severovýchodokavkazské (čečenština, inguština aj.) a konečně jihokavkazské (kartvelské), k nimž patří i gruzínština (cca 4,5 milionů mluvčích nejen v Gruzii), zanské jazyky – tedy megrelština (cca 500 tisíc mluvčích v západní Gruzii), lazština (cca 30 tisíc v Gruzii a mnohem více v Turecku) a svanština (35 tisíc mluvčích v severogruzínské Svanetii). Gruzínština je velmi těžký jazyk a dobře ji ovládá pouze velmi malý počet cizinců, ale za pokus to stojí. Gruzíni velmi ocení, když se člověk snaží mluvit jejich řečí. 

Gruzínská abeceda je zcela odlišná od latinky, cyrilice i dalších abeced. Nemá velká a malá písmena, ale v podstatě každé hlásce odpovídá jedno písmeno, podobně jako u nás.  Mingrelové užívají také gruzínské písmo, Lazové latinku.

Gruzínské knihy si lze objednat např. přes tyto stránky: https://biblusi.ge/ (pro pokročilé gruzínštináře).

Jako běžný dorozumívací jazyk v Gruzii slouží ruština a lidem většinou nijak nevadí, že je to jazyk „okupantů“. U mladých lidí se stává druhým jazykem čím dál častěji angličtina, stále však většina obyvatel mluví rusky. V Batumi a v Kutaisi se občas může hodit turečtina.

Celkový poměr jazyků (rodilých mluvčí) používaných v Gruzii vypadá takto: gruzínština 71 %, megrelština 12 %, ázerbájdžánština (azerština – 6,5 %), arménština 5,7 %, 4 % další jazyky, 0,6 % svanština. V Abcházii je oficiálním jazykem abcházština.