Zajímavá místa

Dáme vám několik rychlých tipů na místa, která byste v Gruzii rozhodně neměli minout.

Hlavní město Gruzie, často označováno za perlu Kavkazu, se rozprostírá na pahorcích kolem řeky Mtkvari. Bylo založeno v 5. století králem Vachtangem Gorgasalim a s přestávkami bylo hlavním městem regionu přes 1500 let. I v současnosti je město křižovatkou kultur a náboženství. Je tu silně zastoupena arménská menšina a kromě gruzínských a arménských kostelů se tu nachází i funkční mešita a synagogy. To vše je od sebe vzdálené jen několik minut chůze. Centrum města tvoří náměstí Svobody (Tavisuplebis Moedani) s velkou sochou svatého Jiří a třída Rustaveli s budovou Národního muzea, opery a s obchody v západním stylu. Nedaleko odtud lze nalézt i tradiční tržnice a bleší trhy.

Nejlepší výhled na město nabízí starobylá pevnost Narikala s vysokými obrannými zdmi a nedávno obnoveným kostelem svatého Mikuláše. Ve čtvrti Abanotubani můžete navštívit tradiční sirné lázně s mramorovými soukromými bazénky a klasickými gruzínskými lázeňskými procedurami.

Kutaisi, centrum starověké Kolchidy, patří k nejdéle kontinuálně osídleným místům na světě. Je sice až čtvrté město co do počtu obyvatel, ale významem odpovídá třeba našemu Brnu. V současnosti má zhruba 180 tisíc obyvatel, bohatý kulturní život a stalo se také na čas sídlem gruzínského parlamentu. Historie města začíná 2000 let př. n. l. a známe jej z řeckých legend jako cíl výpravy Argonautů za zlatým rounem kolchidským. Od 10. do 12. století bylo Kutaisi hlavním městem sjednoceného gruzínského království a poté do 19. století hlavním městem království imeretského. Dnes je hlavním městem regionu Imereti.

Městu dominuje dříve rozbořená katedrála Bagrati, kterou nechal vystavět v 11. století král Bagrat III. Katedrála Bagrati je považována za mistrovské dílo středověké gruzínské architektury. Během okupování města osmanskými tureckými vojáky byla pobořena. Spolu s klášterem Gelati se zapsala na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Ale necitlivé opravy a neodborná dostavba katedrály zapříčinily vyškrtnutí ze seznamu UNESCO. 

Klášter Gelati založil na počátku 12. století král David Stavitel. Klášter se stal významným náboženským a intelektuálním centrem středověké Gruzie. Nacházela se zde Akademie, která shromažďovala významné učence své doby a byla nazývána „druhým Athosem“. V areálu kláštera jsou tři chrámy – chrám Panny Marie s bohatou freskovou výzdobou a výjimečně cennou mozaikou, která zobrazuje Pannu Marii, a dva další chrámy, sv. Mikuláše a sv. Jiřího. Je možné navštívit rekonstruovanou budovu bývalé Akademie. V původní hlavní vstupní bráně se nachází hrob zakladatele kláštera, krále Davida Stavitele.

Bordžomi (Borjomi) je město a lázně v Samcche-Džavachetii na jihozápadě Gruzie. Leží asi 100 km západně od Tbilisi v údolí řeky Kury (Mtkvari). Je známé svou minerální vodou Bordžomi, která zaujímá první místo v exportu Gruzie a je oblíbená v zemích bývalého Sovětského svazu. Město kandidovalo spolu s Bakuriani na uspořádání Zimních olympijských her.

Borjomi-Kharagauli Národní park je chráněná oblast ležící v centrální Gruzii na Malém Kavkaze. Je to jeden z největších národních parků v Evropě sahající od letoviska Borjomi až k městu Kharagauli. Celková rozloha parku je 5300 km2, tj. 7,6 % z celkového území Gruzie. Park byl založen v roce 1995. Jeho zvláštní jedinečnost spočívá v rozmanitosti geografických a rostlinných zón, v proměnlivé krajině, množství historických památek a bohaté flóře a fauně.

Historie parku sahá až do středověku, kdy bylo území využíváno především místní aristokracií pro lov. Když Gruzie ztratila nezávislost a stala se součástí ruské říše, velkokníže Michael Nikolajevič, který zastával post generálního guvernéra v Zakavkazsku, shledal místní krásy Minerálního parku tak impozantními, že se rozhodl postavit si zde svojí osobní letní rezidenci. S velkoknížetem Michaelem přišly do kraje viditelné změny. Zakázal lovit bez povolení, čímž položil základy pro budoucí park. V roce 1995 byl Borjomi-Kharagauli Národní park schválen vládou a vytvořen s podporou Světového fondu na ochranu přírody a německé vlády. Byl slavnostně otevřen v roce 2001.

Klášter Vardzia je skalní město, komplex komůrek a sálů vytesaných do skály v útesu nad řekou Mtkvari. Byl založen roku 1158 královnou Tamar a kromě funkce náboženské měl též skýtat ochranu před nájezdy Mongolů. V době rozkvětu sestával klášter z několika tisíc komůrek ve 13 patrech včetně trůnního sálu, kostela a zavlažovacího systému.

Bohužel krátce po založení, už v roce 1283, velké zemětřesení výrazně poškodilo celý komplex a způsobilo zhroucení zhruba dvou třetin místností, stržení přední stěny komplexu a poškození zavlažovacího systému. Klášter však nebyl opuštěn. Chrám byl opraven, dostavěn a činný zůstal až do 16. století, kdy ho dobyli Peršané. Dnes je Vardzia velkou turistickou atrakcí regionu a celé Gruzie a od 90. let ji znovu obývá malá mnišská komunita.

Kdysi hlavní město a nyní stále duchovní centrum Gruzie se nachází na soutoku řek Aragvi a Mtkvari. Je jedním z nejstarších osídlení v oblasti, doložené už před rokem 1000 př. n. l. Od 3. století př. n. l. do 5. století n. l. bylo hlavním městem Gruzie, než král Vachtang Gorgasali založil Tbilisi. Zde také došlo v roce 327 k přijetí křesťanství jako státního náboženství. Dodnes zde sídlí arcibiskup a zároveň katolikos (patriarcha) gruzínské autokefální církve.

Chrám Džvari (Kříž) a katedrála Sveticchoveli patří mezi nejvýznamnější památky gruzínské křesťanské architektury a jsou na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO od roku 1994.

Džvari stojí na skalnatém vrcholku nad soutokem Aragvi a Mtkvari s výhledem na Mcchetu. První kříž zde nechal postavit gruzínský král Mirian III. na místě pohanského chrámu poté, co přijal z rukou svaté Nino křesťanství. V 6. století byl na místě postaven kostel s půdorysem kříže a významnými reliéfy na fasádě, který se zachoval dodnes.

Katedrála Sveticchoveli pochází z 11. století a její jméno znamená živoucí pilíř. To osvětluje legenda, která vypráví, že gruzínský Žid Eliáš byl v době ukřižování Ježíše v Jeruzalémě a koupil od vojáka na Golgotě Ježíšovo roucho, které potom s sebou přivezl do Gruzie. Po návratu se setkal se svojí sestrou Sidonií, která poté, co se roucha dotkla, zemřela silou prožitku náboženského vytržení. Roucho nemohlo být vyjmuto z jejího sevření, proto byla pohřbena i s rouchem. Na místě pak vyrostl obrovský cedr, který svatá Nino nařídila setnout a na jeho místě postavit chrám a dřevo použít na pilíře. Jeden ze sedmi pilířů ale nešel usadit do země a vznášel se nad zemí. Ustal až po celonočních modlitbách sv. Nino. Podle jiné verze legendy vydával tento pilíř svaté světlo, které léčilo. Tuto legendu zobrazuje ikona umístěná v chrámě a je hojně reprodukovaná ve všech chrámech v Gruzii. Ukazuje anděla se svatou Sidonií vynášející pilíř do oblak, po stranách stojí král Mirian se svojí ženou královnou Nanou, v popředí potom svatá Nino.

Během rekonstrukcí ve 20. století byly odkryty základy baziliky z pátého století postavené na místě původního chrámu králem Vachtangem Gorgasalim. Chrám je obehnaný obrannou zdí z 19. století.

Hradní komplex Ananuri leží na řece Aragvi zhruba 60 km na sever od Tbilisi, na takzvané gruzínské vojenské cestě, která spojuje Tbilisi s Vladikavkazem a celým Ruskem. Hrad byl sídlem vévodů z Aragvi, kteří vládli oblasti od 13. století. Přestože byl celý rod v 18. století zmasakrován, sídlo sloužilo až do 19. století dalším lokálním vládcům.

Za zdmi opevnění se do dnešní doby zachovala především velká čtvercová věž, nazvaná Šeupovari, na jejíž vrchol se dá vystoupat, a dva kostely. Starší kostel Panny Marie je bez výzdoby, jen s náhrobkem vévody Edišera ze 17. století. Větší a novější kostel Nanebevstoupení pochází ze 17. století, za pozornost stojí především fasáda bohatě zdobená reliéfy, například křížem svaté Nino na jižní straně. Interiér také obsahuje zbytky fresek, které přestály požár v 18. století.

Na konci gruzínské vojenské dálnice, téměř na hranicích s Ruskem, se nachází městečko Stepantsminda, dříve oficiálně a nyní stále mezi lidmi nazývané Kazbegi. Ve výšce 1700 metrů nad mořem, 160 kilometrů na sever od Tbilisi, vyrostla v 19. století malá poutní osada v područí místního pána a výběrčího mýta Gabriela Chopikašviliho. Tato osada se přeměnila v malé městečko a centrum regionu, které představovalo poslední gruzínskou zastávku na cestě do Vladikavkazu. Čopikašvili přijal po svém otci přízvisko Kazbegi a toto jméno proslavil i jeho vnuk, spisovatel Alexander Kazbegi.

Dnes je Stepantsminda především centrem turistického ruchu, výchozím bodem pro výstup ke kostelu svaté Trojice a na horu Kazbeg a další turistické vycházky po horských loukách v přilehlé přírodní rezervaci.
Kostel svaté Trojice na Gergeti se vypíná nad městem Stepantsminda ve výšce 2170 metrů nad mořem a je i dnes významným poutním místem a jedním ze symbolů Gruzie. Byl vystavěn ve 14. století a v dobách ohrožení sloužil jako pokladnice pro některé gruzínské poklady, jako například kříž svaté Nino. Ke kostelu můžete vystoupit strmou cestou za cca 3 hodiny nebo vyjet džípem.

Achalkalaki (česky: Nové Město) je malé město v gruzínském regionu Samcche-Džavachetie rozkládající se na hraně Džavachetské sopečné plošiny.

Město se nachází přibližně 30 km od hranic s Tureckem a v minulosti zde mnoho obyvatel turecké národnosti žilo. Meschetští Turci však byli v roce 1944 z Gruzie na Stalinův příkaz vypovězeni, proto zde v dnešní době žije z 90 % pouze obyvatelstvo arménské národnosti. Achalkalaki bylo založeno v roce 1064, ale už dva roky po svém vzniku bylo vypleněno seldžuckými Turky při jejich invazi do Gruzie. V 11. století se stalo ekonomickým a správním celkem provincie Džavachetie. Od 16. století ho ovládali Turci, připojili ho k provincii Samcche a přejmenovali na “Ahılkelek”. Po Rusko-turecké válce v roce 1829 připadlo Rusku. Rusové zdejší turecké obyvatelstvo deportovali do Turecka a město nechali osídlit Armény. Meschetští Turci jsou obyvatelé tureckého původu, kteří v Gruzii směli zůstat. V lednu 1900 bylo město a celá oblast postižena silným zemětřesením, které srovnalo se zemí většinu města a vyžádalo si na tisíc obětí. V roce 1944 nechal Stalin zbylé turecké obyvatelstvo vysídlit do Kazachstánu, Kyrgyzstánu a Uzbekistánu.

Achalciche (Achalccha) je centrem regionu Samcche-Džavachetie. Název města lze do češtiny přeložit jako „Nová pevnost“. Žije v něm 17298 obyvatel. Město se nachází v rozlehlém horském údolí Malého Kavkazu položeném ve výšce okolo 1000 metrů nad mořem v historickém regionu Samcche. Městem protéká říčka Pocchovi, která se vlévá zleva do řeky Kury.

Vzhledem k blízkosti města k arménským hranicím je velká část obyvatelstva arménské národnosti. O městě hovoří první zmínky v kronikách poprvé ve 12. století. Tehdy městu vládl místní šlechtický rod Achalcicheli. Od 13. bylo město i region Samcche ve správě rodu Džakeli.

Od roku 1576 bylo Achalciche okupováno osmanskými Turky a v roce 1628 bylo k Osmanské říši anektováno a stalo se správním střediskem provincie Ahıska. V roce 1828 bylo město během rusko-tureckých válek dobyto ruskou armádou pod velením generála Ivana Paskeviče a na základě mírové dohody z Adrianopole z roku 1829 připadlo Achalciche Rusku, kde se město stalo součástí nejprve kutaiské, později tbiliské gubernie.

Díky bohaté historii a kulturním vlivům se v Achalciche dochovaly cenné památky. V historickém centru města je k vidění stará pevnost a mohutný hrad, starý sídelní hrad rodu Džakeli (13. až 14. století), který byl v posledních letech zásadně přestavěn, dále několik arménských kostelů, jedna mešita a jedna synagoga. Na kopci nedaleko města se nachází klášter Sapara z 10. až 14. století.

Horské městečko a centrum regionu Horní Svanetie (Zemo Svaneti) ve výšce 1600 metrů nad mořem sevřené vrcholky vysokého Kavkazu, to je Mestie. Obývaná převážně Svany, gruzínským kmenem s vlastním jazykem, má i Mestie specifickou svanskou architekturu. Jednotlivé rodinné klany si staví ve vzájemné blízkosti kolem rodinného kostelíka své domky a obranné věže, které neslouží jen k obraně proti vnějším nepřátelům a při lavinách, ale i při válkách svanských klanů. Spolu s dalšími vesnicemi Horní Svanetie byla zařazena na Seznam světového dědictví UNESCO.

Kolem hlavní ulice, která je zároveň jedinou přístupovou cestou do regionu, dnes stojí spousta malých rodinných hotýlků, obchodů s potravinami a na náměstí informační centrum. Od roku 2010 se tu nachází letiště královny Tamar – další přínos pro rozvoj regionu a cestovního ruchu.

Nejvýše položená vesnice Evropy, tak nazývají Gruzíni a Svanové Ušguli. Nachází se ve výšce přes 2100 metrů nad mořem v oblasti Horní Svanetie, jednu až dvě hodiny jízdy džípem od centra Svanetie Mestie. Je to tradiční svanská vesnice s obrannými věžemi, pod nimiž se krčí domky, jejichž stáří nelze přesně určit, protože se ve stejné podobě staví a obnovují již mnoho set let. Nad vesnicí se nachází kaple se hřbitovem, který se datuje do 12. století. Vesnice je situována na úpatí hory Šchary, která je s výškou 5068 metrů nejvyšším vrcholkem Gruzie. Žije zde trvale zhruba 200 lidí, sněhová pokrývka tu leží 6 měsíců v roce a cesta do Mestie a Ušguli bývá i na dlouhé měsíce přerušena.

Nejvyšší hora východní Gruzie a sedmý nejvyšší vrcholek Kavkazu, nečinná sopka Kazbek (5033 m) neboli gruzínsky Mkinvartsveri, leží přímo na západ od městečka Stepantsminda. Dá se na ni vystoupat s horským vůdcem během 2 dní s aklimatizačním přespáním na meteorologické stanici ve výšce necelých 4000 m. n. m. Ledovec Gergeti leží na jihovýchodním svahu hory Kazbek, má rozlohu 11 km2 a je spolu s vrcholkem Kazbeku viditelný ze sedla, do kterého lze vystoupat během cca 2 hodin od kostela Gergeti Tsminda Sameba. Legendy označují Kazbek za onu horu, ke které byl přikovaný mytický Prométheus (podle gruzínských legend Amirani) za trest, že bohům ukradl oheň a přinesl ho smrtelníkům.

V severozápadním koutě Gruzie, na hranicích s Abcházií a Ruskem, vysoko v horách Velkého Kavkazu se nachází region Svanetie (Svaneti) obývaný Svany – jazykově a kulturně odlišnou skupinou Gruzínů. Obklopena několikatisícovými vrcholky je Svanetie nejvýše položenou obydlenou oblastí celého Kavkazu.

Dělí se na Horní a Dolní Svanetii – oblasti Mestie a Lentechi. Nachází se tu nejvyšší vrchol Gruzie - Škara. Symbolem Svanetie je potom Ušba, snadno rozpoznatelná díky svým dvěma strmým vrcholkům. Mezi další významné vrcholy patří například také Tetnuldi, téměř pětitisícový vrchol tyčící se nad centrem Horní Svanetie Mestií. V oblasti se nachází krásné husté lesy i skalní útvary a několik ledovců. Sníh se celoročně drží ve výšce nad 3000 metrů nad mořem.

Oblast je historicky úzce provázaná s Gruzií a na rozdíl od jiných horských regionů Kavkazu má dlouhou křesťanskou historii. Během středověku nebyla nikdy okupována, proto se stala pokladnicí Gruzie. Místní kostely nebyly rabovány, dochovaly se zde cenné ikony a zároveň sloužily jako úkryt ve válečných dobách. Svanetie kvůli své odloučenosti také delší dobu vzdorovala připojení k Rusku – stalo se tak až v roce 1857. V roce 1987 rozsáhlé laviny zničily několik domů a zabily mnoho lidí, což vedlo sovětskou vládu k řízenému stěhování obyvatel do jiných regionů Gruzie. Po rozpadu Sovětského svazu se bezpečnostní situace ve Svanetii výrazně zhoršila, oblast byla nebezpečná kvůli přepadávání turistů i místních a situaci napravila až rozsáhlá bezpečností operace v roce 2004. Od té doby se zde rozvíjí turistický ruch, což vede i ke snížení migrace z regionu.

Typickým rysem místních vesnic jsou obranné věže, které se stavěly od devátého století a mnohé se udržují dodnes. Díky nim, opevněným středověkým kostelíkům a nádherné krajině se oblast Horní Svanetie dostala i na Seznam světového dědictví UNESCO. Kromě jazyka si Svanové zachovávají i další specifické tradice, například tradiční svanské tance, mnohohlasé zpěvy a pokrmy, které jinde než ve Svanetii neochutnáte (například masové koláče kubdari).

Ve Velkém Kavkaze, téměř na hranicích Kabardinsko-Balkarské autonomní oblasti Ruska, se nachází snadno rozeznatelný vrchol Ušby. Díky svým dvěma ostrým věžovitým vrcholkům se mu přezdívá Matterhorn Kavkazu. S výškou 4690 m. n. m. nepatří mezi deset nejvyšších vrcholů tohoto pohoří, ale kvůli strmosti a nestálému počasí se považuje za horolezecky nejobtížnější. Krásný výhled na tento malebný vrchol se otevírá po výstupu z Mestie směrem k horským jezerům Koruldi.